čtvrtek 23. února 2023

12 KUSŮ RADOSTI SEN

 


SEN

Snem to začalo.

Trochu se mi něco zdálo a potom mě něco napadlo. 

V hlubokém covidu jsem doma pořád hrál na akustiku. Mnoho let jsem takhle intenzívně nehrál. Možná by se to dalo porovnat s úplně prvotní snahou, kdy jsem se rozhodl, že se naučím hrát na kytaru. A tahle hrací vášeň byla okořeněná tím, že už jsem byl v o trochu lepší formě než na začátku. Ztvrdlá bříška prstů a zrychlený přehmatávání. To už se stalo a nebrzdilo mě to.

Když se tomu věnuješ, tak přicházej nápady a hlavně přicházej melodie.

Melodie přišla a s ní přišel i text. A to je magický okamžik, který se stane málokdy. Většinou je to tak, že máš melodii, která na text čeká. Někdy měsíc, někdy rok a někdy ještě déle. Druhá varianta je ta, že už text je. To je asi lepší, ale moc často se mi to nestává. Když to přijde najednou,tak je to zázrak 

V tomto případě  mi  také dost pomohl papírek, na kterým bylo napsáno sen, indián, hlas a letiště. Byl to útržek zmateného snu, který se mi v té době zdál, já se probudil, šel jsem se napít a po cestě jsem na stole spatřil kus papíru a tužku. Tak jsem to tam načmáral. Následně jsem zase usnul a ráno jsem si to díky tomu připomněl. Ale měl jsem co dělat, abych to po sobě přečetl..

Takže jsem měl hotovou píseň a před náma byl online koncert v Divadle 29. Napsal jsem akordy na dva velký papíry.  Jeden byl pro mě a druhej byl pro Mejna. Pítrs s Mejlou akordy nepotřebujou. Mejn byl z písně nadšenej a Pítrs vytvořil rytmus. Napadlo nás, že bychom to mohli lidem rovnou zahrát.

Mejla chystal online přenos a nešlo mu to a tak s náma nehrál.

Zprovoznil to až deset minut před začátkem a řekl: „Hele já si jdu zakouřit, tak to zahrajte ve třech.“

Vrátil se těsně před začátkem a zřejmě se cejtil divně, tak vzal kytaru a sednul si k nám a něco si tam během písně vymyslel. Takže to byl magický okamžik číslo dvě. Je to jediná píseň naší party, která je zachycená v úplné první společné verzi.

Po koncertě se Mejn rychle sbalil, zamával a to bylo naposled, kdy jsme (prozatím) viděli. Tak to chodí. Hrál s náma dvacet let tady to bylo naposledy. Cejtil jsem z něj už dlouho,že se to stane. Ten pocit stále sílil a nakonec to přišlo.

Byla to to podivná doba. Byla až tak moc podivná, že mě to vlastně ani nijak nezničilo-jen jsem pokrčil rameny a bral jsem to jako realitu. Byl jsem už totiž vnitřně připravenej na to, že třeba nebudem hrát mnohem déle než jsme mysleli a nebo třeba taky vůbec a tak byl Mejnův odchod vlastně tak trochu logickej. 

Ale samozřejmě je pravda, že to šutrák hozenej do nehybný covidový hladiny byl. Takže jsme si zavolali a řekli jsme si, že pojedeme do studia, aby se něco dělo.

„A kdo bude hrát na basu?“

„Pojedem bez basy-může hrát Ondřej nebo Dušan.“

A  to se taky stalo.

Odjeli jsme do studia a tam jsme natočili Sen, Šínu a Už dlouho nemluvíš. Snem jsme začínali. Na basu hrál Ondřej a to i přes to, že měl úplně  napuchlej a modročernej prst, protože ho do něj kousnul kocour u veterináře.  Hrál zvláštním způsobem, kterej se nakonec ukázal jako přínos. A to mu nestačilo a tak tam nahrál ještě mandolínu. Pořešili jsme tempo, rytmus, další kytary a zvuky a bylo to.

Dobře se mi to zpívalo a měl jsem pocit, že se děje něco, co má smysl a že vím (i když v refrénu jsem to nevěděl), co bude dál.

Proto jsme začali nahrávat  desku. V nevyzpytatelné cestě černou tmou jsem zaregistroval světlo. Možná to byl indián,kterej měl místo cedule baterku a v puse samozřejmě žvejkačku. Už dlouho nemluvil..

středa 25. května 2022

12 KUSŮ RADOSTI KUSY RADOSTI


 Kusy radosti je píseň, která byla největším outsiderem a nakonec je po ní pojmenovaná celá deska. Její příběh je příběhem  Fénixe, jenž vyletěl z popela téměř vyhozených písní.

Základ nebo spíš prvotní nápad vznikl tak, že v období hlubokého covidu jsem  přišel  do svý  nahrávací mikromístnosti, zapojil jsem akustickou kytaru přes malý kombo na baterky, pustil jsem rytmus z  dětských kláves po mojí ségře a začal jsem hrát. To byla činnost, která mě celou dobu držela nad vodou nebo spíš nad bahnem covidový prázdnoty. A nejen nad ní.

Napadl mě docela dobrej riff, kterej jsem hrál furt dokola a nakonec jsem k němu vymyslel i refrén do kterýho jsem jako blázen řval: „Jsem Kungfu Panda!!“

Nebylo se čemu divit, protože byl covid a už jsem byl doma zavřenej docela dlouho.. Osamělé podivínství bez možnosti čehokoliv bylo jako pavouk s hlavou profesora Flégra s čerstvě upletenou sítí..

Z Kungfu Pandy se nakonec stal Kungfu Randál, což byl imaginární pilot , kterej vzešel z genů mnoha bývalých pilotů formule 1.  V mým životě bylo období, kdy jsem Formuli 1, žral skoro stejně jako fotbal a v poli jezdců jsem měl spoustu oblíbených hrdinů.  Jejich jména se nyní objevovaly ve slokách a v refrénu Kungfu Randál zvítězil. Neustále jsem v písni zrychloval rytmus a nakonec jsem to celý dostal do fáze totálního pekla. Velká cena San Piega vrcholila a na stupních vítězů stříkal Kungfu Randál šampáněm.

A to jsem byl samozřejmě já.

Uložil jsem to a vylezl jsem ze svého kumbálu. Byly tři hodiny ráno. Cejtil jsem, že mi pomalu, ale jistě přestává hrabat. Ale taky jsem cejtil, že jsem možný zešílení zase zastavil randálem. Větší ambice než uvolnění osobního přetlaku z celkovýho útlaku jsem  písni nedával.

Před druhým odjezdem do Sona jsem ji přece jen přihodil do pytlíku  s dalšími cca sedmi nebo osmi  s tím, že by z toho mohl být fakt dobrej nářez.

Nějakou shodou náhod se následně,při vybíracím pouštění v kuchyňce studia Sono, stalo to, že někdo řekl: „Tak pojďme zkusit tohle! “. Myslím, že to byl Dušan. Nejdřív jsem byl nadšenej, ale pak jsem už tak moc nadšenej nebyl, protože došlo ke změně rytmu a celkový aranže.  Původní riff, kterej jsem považoval za naprosto tažnou záležitost, tam hrál někde vzadu..

Producenti to prostě úplně, ale úplně rozmontovali.

Píseň se při druhém pobytu nahrávala poslední  v pořadí a díky tomu, že jsme na dvou předchozích fakt zasekli, zůstala podivně rozestavená, protože už nebyl čas. Najednou začali všichni balit.

Rychle jsem tam nazpíval pracovní verzi zpěvu a jeli jsme domů.

Co bylo dál? Za další dva měsíce opět dorazili do Sona a začali jsme makat na jiných písních s tím, že tohle už máme v základu hotový a nemá se k tomu cenu vracet.. Takhle nějak funguje mozek, když vytěsnuje špatný věci. Hehe.

Když jsme měli všechno nabraný, tak se pravda ukázala.

Osud budoucích Kusů radosti  se zdál zpečetěn. Bylo to divný. Znělo úplně jinak, než jsem myslel, že bude znít.  Všechny ostatní písně nám rostly pod rukama a tahle se spíš „zmenšila“ a tak vypadala čím dál hůř. Nejdřív si ji vzal Dušan, ale nakonec spadla pod Ondřeje, kterej mi oznámil, že text ve sloce je divnej, že tomu nerozumí a že to nefunguje. Nejdřív jsem byl trochu vyteklej, protože jsem to  cejtil taky, ale nechtěl jsem si to přiznat a  zároveň jsem jim to dával za vinu, protože to celý předělali a díky TOMU!!! to přeci bylo. Hehe.

Jak to tam je?

„Já bojuju s egem a..?“ S egem. To je kurva těžkej boj. Známe to všichni.

A tady přesně se dostáváme do bodu, kdy to vypadalo zcela jasně a nekompromisně tak, že to vyhodíme. Tím pádem by se tahle deska jmenovala jinak, bylo by na ní 11 nebo spíš 10 písní, protože s ní by šla ven i jedna pomalá. Třeba Bagrista nebo spíš Už dlouho nemluvíš.  

Ale to se nestalo.

Někdy je totiž dobrý zabojovat a zkusit to nevzdat. Tak, jako to nevzdal James Hunt v posledním závodě, kdy se stal mistrem světa. Tak jako to nevzdal Niki Lauda, když mu z plic v nemáku odsávali bordel. Kdo neviděl film Rivalové-může se na něj podívat.

Začal jsem si doma tuhle věc pouštět bez zpěvu a nakonec jsem to celý předělal. Melodii, text, fázování.  Chyběly mi jen poslední dva dobrý řádky ve druhý sloce. Na ty jsem přišel ve vlaku cestou do Jámoru, když jsem to jel nazpívat. Respektive mě to napadlo před naší zkušebnou, kde jsem nahlas nadával, že všechny moje kusy radosti jsou rozježděný kurva tady na silnici.

Byl to naprosto upřímnej vztek osamělého řidiče, kterej musel ven, protože začátek  toho dne byl divnej, příšernej a ještě horší a tenhle  blbej start byla poslední kapka v  celkovým marastu  covidový doby. Ulevil jsem si. Pak bylo chvíli ticho a nakonec jsem do toho ticha řekl

“Ty vole to je dobrý, kusy radosti na silnici“

Ve vlaku jsem to pak dotáhnul do tvaru „Na silnici jsou kosti a taky kusy radosti“

A měl jsem to. Vesmír to poslal. Slitoval se nade mnou. Děkuji. Má prosba byla vyslyšena! Zřejmě byla dostatečně hlasitá, úpěnlivá a byla řečená srdcem.

„Co tam zas ten Márdi dole řeší ty jo-pošli mu to prosím tě, než do něčeho rozhozenej narazí jako ten Jochen Rindt.“

Příběh Jochena Rindta je neuvěřitelnej. Chlápek, kterej ve Formuli 1 v roce 1970 vyhrál titul mistra světa, když už byl dávno mrtvej. Tři velký ceny před koncem se zabil a nikdo už ho nepředhonil.

 Dojel jsem do Jámoru jsem to tam nasypal. Ondřej se otočil na židli a řekl:“Kusy radosti je skvělý, tak by se mohla jmenovat celá deska.“

A bylo to.

Bylo to tam a už to nemohl nikdo zastavit ani sebrat ani nic. Poslal jsem to do skupiny a všichni hned souhlasili. Happyend. Lusknutím prstu se to otočilo v náš prospěch. Zas tak rychlý to nebylo..

Kusy radosti byly jako Niki Lauda, když přišel do Ferrari.  Píseň doháněla ztrátu stylem jezdce, kterej v dešti přezuje na ty správný pneumatiky. Ondřej tam na pozoun skvěle vyrobil zvuk velkých cen a mně se povedla tenká kytara v refrénu. A dokonce tam nakonec jsou ty ségřiny klávesy ve sloce. Myslím, že by tu melodii mohli zpívat lidi na koncertě. Pokud tam nějaký budou. To je jasný.  Úplně těsně před koncem všeho jsme ji ještě vysunuli na desce hodně dopředu.

Kam? Hned za pol position lačně tůruje motor a hosteska s deštníkem vedle  vdechuje spálený benzín.  Za malou chvíli odejde svůdným ladným krokem, zelená světla zasvítí, motory zařvou a auta zmizí. A ta hosteska už se nikdy nevrátí, protože její čas už ve formuli 1 vypršel. Nad asfaltem zůstane jen rytmické klepání jejích podpatků, nervózní šum tribun a z dálky bude sílit zvuk řevu přibližujících se motorů. Všichni ti borci za volantem s odhodláním koukaj do ksichtu smrti a s pevně sevřenými rty a soustředěným výrazem tam někde uvnitř svýho statečně bláznivýho srdce zpívají.

My krásné štěstí máme!

Ty tady nevočumuj!

úterý 17. května 2022

12 KUSŮ RADOSTI VÍDRHOLEC





Vídrholec je divný slovo. Nevím, jak mě napadlo. Někdy to tak je. Něco se někde vznáší a vybere si to tebe. 

Teď je z něj otvírák naší nový desky. Už dávno potom, co byl nahranej, se v San Piegu zvednul obrovskej vítr a trvalo snad tejden, než to přestalo. Šel jsem za město se psem, kde se zcela nepravidelně potkávám s jedním Anglánem, kterej taky venčí psa. Borec se  po delší době  zjevil na horizontu a pomalu se blížil. Umí docela dobře česky, tak někdy trochu pokecáme, někdy se jen tak pozdravíme a někdy na sebe jen tak mávneme.  

Napadlo mě, že bych ho mohl potěšit fórem a tak, když jsem ho ten den míjel a kolem nás lítalo všechno možný, protože ten vítr byl opravdu silnej, jsem svou chatrnou angličtinou řekl:

„Vindofčéééénč!“

Borec se uchechtnul a pokračoval dál. Nevím jestli to zařadil škatulky povedeného suchého britského humoru, ale pobavený škleb tam byl. 

A ještě ke všemu to byla pravda.

Za pár dní vtrhnul Putin na Ukrajinu a babička spadla a už nevstala. To už tak vtipný nebylo. Ta větrná bouře se prej jmenovala Eunice, ale to jsem se dozvěděl až od Honzy Vedrala, kterej za mnou přijel a já jsem mu to vyprávěl.

Jak to bylo s touhle písní?

Vídrholec jsme nahráli během druhého pobytu  ve studiu Sono. Byli jsme tam celkově čtyřikrát během roku 2021. Chyba-byli jsme tam třikrát a po čtvrtý jsme byli v Jámoru u Ondřeje.

Jak to začalo?

Začalo to tak, že rok před bouří Eunice, zafoukal vítr změn i do naší kapely. Nejdřív přišel covid a pak definitivně odešel Mejn. Přiznám se, že tentokrát mě jeho odchod už zas tak nepřekvapil. Spíš mě překvapilo, že jsem se tomu nahlas smál, když jsem dočetl dlouhej mail, kterej nám napsal. V tý době mi to totiž přišlo stejný, jako když na lodi, která se potápí, někdo zakřičí, že ještě ke všemu praskla žárovka. 

Byli jsme uprostřed druhýho covidu a nikdo nevěděl, co bude dál. Motali jsme se v bizarním, prapodivným dvouletým vzorci a všechno, co jsme za mnoho let pracně vydupali ze země nebo spíš z podlahy dodávky, mizelo ve virovém  propadlišti. Teď už to samozřejmě mozek pročistil a upravil, takže se to nezdá tak hrozný, jak se to zdálo, když to probíhalo.

A to je dobře. Válka a sucho-to je podle mě mnohem větší hrozba. Válka, sucho a chlap, kterej chce bejt všude. Musí se to hlídat.

Nicméně ve chvíli, kdy to Mejn zabalil a všichni jsme doma byli zavřený, jsme si řekli, že pojedeme jen tak nahrávat, protože tam zakalíme a třeba ještě vybereme novýho basáka. To se nakonec povedlo.  Zakalit i vybrat. Hehe. Vídrholec už nahrával i Kryštof. Myslím, že je to pěknej otvírák desky!  Zařadil bych ho do triumvirátu Stereoid, Ruzyně a  právě Vídrholec. Možná někdo nesouhlasí, ale to je jediný, co může dělat. 

Zajímavosti? 

Hodně jsme řešili výkřik na začátku. Jestli jo nebo ne a jak hodně. Ve větrný pasáži jsou použitý podivné samply z prastaré počítačové hry, kterou hrál jeden z producentů v maringotce s hracími automaty. Nakonec ten zvuk objevil, dotvořil a vítězně zařval: 

"Supermário!"

To byl hlavní skákající panáček z té legendární hry. Vítr ho do přinesl a on se zabydlel na Vídrholci. Který z producentů to byl? Odhalení bude na Vás.

Co tam mám dál? 

Tenká kytara v refrénu je částečně inspirována Iron Maiden z roku 1986 a následně zmutována do zběsilého podpůrného chuchvalce. Výsledek je o dost jinde než můj domácí demáč se španělkou a automatickým bubeníkem, kterej původně zněl jako potrhlý funky, ale postupem času se ve studiu z funky stalo punky. Je to prostě nářez! Už se těším až to budeme hrát živě.

Opravdu a neoddiskutovatelně   mě zde  baví „větrná“ pasáž, kdy kolem letí stromy, srny,  drony a všechno ostatní a ty jdeš proti tomu, drápeš se na Vídrholec a  víš, že tam musíš dojít, protože jedině tam je to, co je nejvíc a nejdál.

A to není všechno, protože pak se samozřejmě ještě musíš  vrátit a pokračovat dál. A tak pokračujeme-máme novou desku, novýho basáka a nový koncerty. 

Nejvíc se těším na křest v Praze, protože tam bychom rádi dali Kusům radosti co nejvíc prostoru.

Přijďte se tam 22. června podívat!

POSLECHNI SI VÍDRHOLEC

KUPSILÍSTEKNAKŘEST


úterý 20. července 2021

SAN PIEGO STEZKA




Ahoj!

Zdravíme všechny! 

Blíží se naše akce na domácí půdě. Moc se těšíme a zjišťujeme, že  mnoho lidí přijede z mnohem větších dálek než jsme čekali. Proto jsme vymysleli San Piego stezku aneb poznej hlavní město našich písní. 

Vše začíná na nádraží-tam přijedeš vlakem nebo autem, který můžeš  (pokud se chceš projít) nechat zaparkovaný na parkovišti u Alberta.

Jdeme na to.

Stojíš  na nádraží čelem k levému východu. Koukneš doleva a i ty víš, kde jsou na nádru lunární znamení.



Dole je ještě zavřený vchod do zrušeného kina Sirius, které se vyskytuje v písni  Emigrant. Takhle to vypadalo, když to ještě fungovalo. Členové VF tam často chodili do filmovýho klubu. Vlevo je legendární kiosek s občerstvením, kterej přežil všechny zásahy kapitalismu. Hehe.
 
   
Pokračuj dál  k levému východu a po levé ruce je pamětní deska. Je na ní i jméno František Pilař-to je Márdiho praděda-hrdina písně Samurajské meče. Je to borec , kterej první světovou  tmou prošel a v druhý už zůstal.



Nádraží je zajímavý. Projektoval ho šikovný architekt Karel Řepa. Zpívá se o něm i v písni Krakow Glowny.  Až to tam omrkneš-vyraž ven a zahni doprava a vydej se dál. Teď už musíš pořád rovně po rovný placce. Proto u nás všichni jezděj na kole. Nikde žádnej kopec. Jen za městem je hrad.
Po malý chvíli mineš budovu pošty.  Pokud hlavní hrdina našich písní- Ýmo Mihai někde pracuje, tak je to tady. V paralelním San Piegu by možná kouřil venku na schodech, tak si ho tam můžeš představit.


Ale ty musíš dál-hned proti poště přes silnici je benzínka. Není to nějaká zásadní benzínka, ale hodí se do celkovýho kontextu tvé procházky. Benzínka je oázou i prokletím všech part našeho typu.



Nemá cenu se zde zdržovat dlouho. Ještě bys třeba dostal chuť na bagetu a pak by ti už nezbyly žádný peníze, protože bagety jsou jen pro rentiéry a miliardáře. Běž furt rovně a za chvíli bude po levé straně pomalovaná zeď.  Kdysi za ní stála továrna, který dělala účetnictví Márdiho babička a taky se u té zdi točil kousek klipu na píseň Babička. Ou jé!!!






Na zdi jsou obrázky s dominantami a tradičními akcemi v našem městě. Třeba tam jednou bude i San Piego fest. Ale teď tam ještě není.  Pokračuj dál až uvidíš dvě lavičky. Tady si můžeš odpočinout. Už máš tak kilometr za sebou, takže je možný, že už nemůžeš. Hehe.



A jak tak na nich sedíš, tak koukáš na místo, kde kdysi stával chemik, co drží hlavolam v písní Emigrant. Před nedávnem ho přesunuli před univerzitu-tak se určitě hodí víc.



Takhle vypadal.





Chemik je pryč  stejně jako kino Sirius nebo Jas (tam ještě dorazíš) a  ty jdeš dál svou cestou. Projdeš pod lávkou, která vede přes silnici do megaobchodního domu. 
Můžeš tam vylézt a naskytne se ti tento pohled. Za torzem nyní rekonstruovaného- menšího legendárního  obchodního domu Prior, kterej byl částečně spolknut tím větším, trčí do nebe Interhotel Labe.  Svítí na něj slunce v písni Potápěči.




A slunce svítí i v jeho logu.




Tvá stezka je stále rovná a ty pokračuješ až na hlavní křižovatku, kde toho je víc než dost a trolejbusy jezdí pod pavučinou v písni Snídaně z elektřiny.



Stojíš tam a  úplně před tebou je tohle. Tady se stal  předobraz části refrénu 1982 nejlepší nohy-maminky. Píseň sice pojednává úplně o něčem jiném, ale  toto mihnutí vzniklo právě tady, když malý Márdi seděl na tomhle fleku, bylo mu tak šest a odmítal dál chodit s mámou po nákupech v centru města. Tenkrát tu bylo červenobílé zábradlí a velký květináč s rozkvetlou květinou.



Zde (nad tebou a kolem tebe) taky stála legendární synagoga  z písně Ester jede pryč. Fašouni místní židy povraždili a komunisti ji zbourali. Historie je plná Takhle nějak vypadala a na fotografii je kolážovitě zasazená do budoucnosti. Bylo by to pěkný kdyby tam stála dodnes. Ale nejspíš by bylo všechno úpně jinak




Místo ní je přímo nad tebou Dům Sl(T)užeb z té samé písně.




Ty ale ještě stojíš pod ním a když se koukneš doleva, tak uvidíš prapodivnou budovu  a víš , jak se ČSOB skví. Těžko říct, jak bude časem definitivně vyhodnocena. Skví se jako Pardubice nebo ne. Názory jsou různé. Stačí to dát na fejsbuk a uvidíš ten hukot. Hehe.



Před tebou se otevírá náruč Třídy Míru. Třída Míru není žádná Brodway-Třída Míru není kosmická dráha-jdeš po ní seš kovboj Oukej-sleduješ ty obličeje-sleduješ ty záda!




A za chvíli je po pravý straně přímka. Kostel Biohazard Mc Donald. Je to trochu spřeházený-první je Mc Donald. Sem kdysi přišli naprosto zhulení Márdi s Pítrsem a objednali si jednu hranolku. Lišák prodavač před ně postavil kotel voňávých hranolek a doufal, že zelený hlad zvítězí. Nakonec nezvítězil a oni odkráčeli každý s jednou hranolkou do tmy San Piega.
Tady si můžeš dát první odbočku a tak najít poslední zbytky Biohazardu, kouknout se do obličejů bratranců  Veverkových nebo na  zvukového anděla jménem Stereoid. Můžeš taky objevit pozůstatky zkušebny VF, kde vznikl základ desky Brutální všechno.





Jdeme na to. Zahnul si doprava a jdeš kolem kostela a najednou na tebe zprava kouká Veverka! A rovnou dvakrát. Veverka je bratranec!!!


Ale ty jedeš jako jejich  ruchadlo dál a zanecháváš za sebou turistickou brázdu, Vlevo před tebou je býválé kino Jas, kde se také nacházel bývalý bar Biohazard do kterého chodila vypsaná fixa na pivo po zkoušce. Už je to dost dlouho, co zanikl. Zde také došlo k setkání s hlavním hrdinou klipu Stereoid, který zde seděl pořád. 




Biohazard byl úplně vlevo tam jak jsou ty dvě velká okna.



Vevnitř to vypadalo takhle.



Kousek za bývalým  "Jasobiohazardem" je po pravé straně starý  dům a tam vysoko na omítce pod mraky je  Stereoid nebo spíš jeho předobraz. 



Hned vedle je rohový dům, kde měla Fixa zkušebnu a ještě před tím tam bylo jedno z prvních nahrávacích studií. 






Dolní okénko vedle okapu. Tam někde  to bylo. Tam se odehrával hluk z kterého vzešlo Brutální všechno. Taky tam bylo hrozný vlhko a smrad. jeden čas tam Fixa zkoušela s Ready Kirken. Jejich zpěvák -Michal Hrůza tam jednou zapomněl koženou bundu a během pár dní na ní vznikla,díky vlhkosti, šílená plíseň.


Nyní se můžeš vrátit zpátky na Třídu Míru a jen co tam dojdeš , tak přímo před Tebou bude legendární mléčný bar alias mlíčák. Možná tam ještě mají kakao ze Snídaně z elektřiny.
 Toto místo také rozřízne motorová pila v klipu na píseň Mažoretka.



Kousek od mlíčáku stojí Kašpar. Kašpar je letec. Kašpar byl letec. Byl to dobrodruh a šílenec. Docenila ho až budoucnost.. Navíc tady i bydlel, protože tam, jak stojí jeho socha kdysi stál hotel Veselka a tu provozoval jeho táta.



Za Kašparem stojí jedna zajímavá stavba, která je úplně normální. Tak co na ní tak zajímavého? Jednou na ní Márdi s Pítrsem vylezli po lešení-to se ještě stavěla a popíjeli na střeše víno. Samozřejmě někdo zavolal policajty. Ti přijeli a lezli po lešení nahoru. Márdi říká Pítrsovi:"Hlavně už je neprovokuj!"

Policajti vtrhli na střechu. Pítrs zvedl ruce a řekl: "Nestřílejte vzdáváme se!"


Bylo to tady vlevo na té modré vrchní hraně.



A to je z přední části Třídy  Míru všechno. Projdi až nakonec, sleduj případné obličeje nebo případné záda a možná cestou uvidíš vylepenej plakát na San Piego fest. Nakonec dojdeš až nakonec a tam po levé straně stojí hotel Grand. Nad ním je obloha, která je někdy modrá jako ty kachličky, kterejma je obalen.



Před tebou je Zelená brána. Pokud chceš a máš zelený neoprén, tak tam můžeš vylézt. Samozřejmě i bez neoprénu. Bývá v této době otevřená. Je to pěknej výhled na celý město.



Ještě před tím nebo potom se můžeš vydat doleva a mrknout se do mluvícího parku z písně Potápěči na Pionýrku, která nemá utrženou ruku z ramena. Je to kousek. Ale park je opravdu velký-může tě pohltit. Taky je v něm kavárna a ty si tam můžeš dát kafe. Záleží to jen na tobě. Ráno a hluboko v noci je tam Klid a mír a ticho. 






Tady byl také natočen úplně první fixí klip na píseň Nina


Až budeš mít parku dost, tak se můžeš vrátit a projít pod Zelenou bránou do absolutního historickýho centra.







Pokud svítí slunce opravdu hodně a ty jdeš bos, tak můžeš cítit rozpálenou dlažbu z písně Dohasnul. Z té jsou tady i figury morový. Tady jsme taky potkali našeho předchozího basáka Mejna a on s náma vyjel na první koncert. Je to celkem zajímavý, protože o malý kousek je taky místo, kde s náma hrál naposled:)  Kde začal-tam skončil. Chvilku vydrž a dostaneš se tam.







Jsi v srdci  San Piega a blížíš se k cíli. Pokud chceš a máš čas, tak si můžeš ještě jednu odbočku. Nebo vlastně dvě. Bude to na tobě. Dojdi až nakonec náměstí-tam jak stojí dům s velrybou, která polyká Jonáše  a tam se dej doprava pokud chceš poznat Lumírovu ponorku a před tím ještě  předlohu Okresní knihovny nebo to přeskoč a dej se doleva. Ale musíš taky přeskočit zde, aby jsi věděl, kam dál.

Pokud jsi zahnul doprava, tak procházíš kolem antikvariátu, který byl právě inspirací k písni Okresní knihovna. Nikdo tam moc nechodí a skoro vždy tam sedí Gutenberg, kterej se tak určitě nejmenuje.  Třeba si tam nějakou knihu vybereš a odvezeš domů. Rozhodně to tam má genius loci.



Přejdi přes silnici a jdi dál a dál až uvidíš Sokolovnu po levé straně. Je nepřehlednutelná. Když ji zleva obejdeš, tak objevíš legendární Lumírovu ponorku. Lumír bohužel letos umřel a tak tam nebude. Představuj si jeho mocný hlahol, kterým vždy každého přivítal:"Ale, ale-kohopak to tady máme??!!"




Teď se zase můžeš vrátit a všichni kdo zůstali čekat pod Jonášem ve velrybě  na náměstí se k tobě připojí jdou s tebou dál k zámku. To znamená, že když koukáte čelem na velrybu, tak zahnete doleva. 
To už se tady jednou psalo, ale jistota je jistota-ono vlastně ani jinudy dál nejde.
Po minichvilce následuje poslední možnost odbočky doprava.




Když se tudy vydáš projdeš kolem divadla 29-je to "TO" poslední místo, kde s náma hrál online náš basák Mejn.  Jinak je to dlouholetý velice prestižní alternativní klub s dlouholetou tradicí. 




Kolem divadla 29 dorazíš  na mikronáměstí za kterým se dáš podél řeky doleva. 
Řeku máš po pravé ruce a před sebou máš po chvíli  Tenis z písně Klenot a Pingpong bar z písně Pingpong bar. Dva v jednom. Ale píseň Pingpong bar znají jen fajnšmekři.



Když se koukneš přes řeku, tak víš, jak automatický mlýny melou. Bývaly to totiž pekárny.
Nyní  už nemelou-přestavují se a postupem času by to mělo být  centrum umění a kultury. Bude to určitě velice zajímavá zona, kterou každý město potřebuje. Mlýny navrhl známý architekt Gočár, kterej byl následně údajně lehce vypuzen do Hradce. Škoda-mohlo to u nás být o něco hezčí.





Nyní je čas na definitivní návrat  na hlavní tah. Vrať se sem a jdi na tzv příhrádek skrz díru v bílé zdi.



Na příhrádku je to pěkný. Mnoho let jsme tam spolupořádali akci "Každej chvilku na španělku" a ještě mnoho let před tím tam Pítrs s Mejlou skočili nahatý do kašny. Nabízí se, že je o tom píseň potápěči, ale není:))






Můžeš se tam alespoň opláchnout-pokud Ti je vedro. Už to není daleko. Ještě pár metrů a ty už seš v cíli. Doufáme, že se Ti stezka líbila. Úplně všechno v ní ale nebylo-to si necháme na příští rok:)
Užij si San Piego fest, projdi se po zámeckých valech a  bav se, jak nejlíp umíš. Za odměnu pro tebe máme malou odměnu a ty si můžeš pustit úplně neznámou píseň v demáčové podobě.












Zvítězil si a tady si v klidu za odměnu můžeš pustit píseň Jednou slavně zvítězím. Podium je letos dole na nádvoří a zde je klidová výhledová zóna Romantické filmy. Mimochodem-ta stavba úplně vpravo vedle stromu je potravinářská škola, kam chodili Mejla s Pítrsem.  To byly časy!
A to už je opravdu všechno!
Užij si San Piego fest